Chcete nás?

 Rozjezd časopisu, každého časopisu, vyžaduje peníze. Hodně peněz. A pokud jich máte k dispozici jen málo, musíte chtě nechtě jít škemrat tam, kde se tváří, jako by je měli.

Jakkoli už dávno všichni víme, že dnešní peníze jsou kryté jen naší vírou v to, že jejich hodnota vydrží alespoň do příští krize, která nebude fatální - i tomu musíme věřit, jako také, že nikdy žádnou nikoli malou skupinu lidí nenapadne své úspory vyzvednout, protože to by bylo fatální, to bychom pak měli smůlu všichni, neboť naše peníze tam nejsou, a to nejen fyzicky, ale ani virtuálně, není tam dost ani těch imaginárních, krytých pouze naší vírou v ně, Prostě a jednoduše bychom všichni ostrouhali. Tedy ne tak docela všichni. Ono vlastně těm, co ta virtuální čísla ve svých počítačích (z ničeho) vytvořili, těm jejich za ně nakoupený majetek zůstane. Ovšem nám ostatním, co jsme je v dobré víře přijali, nám zůstanou prázdné kapsy a prázdné účty. Ale nevadí, tak je to správně a říká se tomu hospodářský cyklus, tak to chceme a tak tomu věříme a těšíme se, až bude nastartováno další kolo těch zvláštních dostihů.

Zatím ale běžíme a věříme, že současné kolo ještě dlouho vydrží, zatím se všichni tváříme, že v bankách náš majetek mají, a ze zvyku si tam chodíme ta imaginární čísla půjčovat, abychom jimi poté platili dalším důvěřivým lidem...

Ale to je normální, to všichni víme, souhlasíme s tím a věříme tomu - a dokonce chceme, snažíme se a potřebujeme, aby ti, co účty plné naší důvěry spravují, uvěřili zase nám, že jsme schopní nějaké to imaginární číslo, které překouzlí do virtuálního prostoru zvaného náš účet, že jsme ho schopní načechrat a rozmnožit a vrátit jim pak větší číslo, než jaké nám předtím připsali.

No věřili byste tomu?

Však také není vůbec snadné je přesvědčit.

Tihle pánové a paní totiž nejsou hloupí a už vůbec ne důvěřiví, ti jen tak nějakému našemu povídání nenaletí. Oni mají svoje metody a věří jen papírům, raději těm barevným, s tabulkami a grafy a správně velkým okrajem a řádkováním a velikostí a typem písma. Není to vůbec jednoduché jim vyhovět. Pokud ale opravdu chcete, najdete si profesionální agenturu a pověříte ji, aby za vás pro ně sestavila dostatek přesvědčivých argumentů, ze kterých vyjdete alespoň stejně důvěryhodní a spolehliví jako je hospodářský cyklus. V našem případě argumentů, které ukážou a dokážou, jak velký je o náš budoucí chlapský časopis zájem, kdo by ho chtěl číst a komu už dnes chybí a kdo by v něm chtěl inzerovat a kolik na to má připravených peněz a tak dál.

Pověřili jsme tedy agenturu, která ovšem spáchala mizernou práci a vyzkoumala nezájem. Že prý chlapi nečtou a už vůbec časopisy nekupují, leda ty nahaté. A to ještě málokteří.

Během hádky s jejími odborníky jsme ovšem zjistili, že jejich práce není jen tak a že od nás měli dostat jiné, lepší zadání. Věděli jste, že si musíte nejdřív určit správnou odpověď, abyste potom mohli teprve hledat vhodné otázky? Takže jejich první otázka v dotazníku zněla: Chtěli byste si kupovat nový časopis pro chlapy?

Naprosto nevhodná, samozřejmě! Proč kupovat!? Copak nevěděli, že chceme zjistit zájem?! Tak proč mu do cesty kladou (zbytečné finanční) překážky?!

Nebo se ptali: Chybí vám obdoba ženských časopisů pro muže?

Ale vždyť to je, jako ptát se, jestli chcete obdobu minisukní pro muže - a myslet tím kraťasy. Ano, ale...

A protože cílové odpovědi měly znít tak, že všichni touží číst náš nový časopis, společně jsme dotazník překopali a doplnili otázkami, jako:

Chtěli byste číst o tom, co vás zajímá?

Dáváte přednost prázdnému žvanění, nebo byste chtěli číst neobvyklé a neobvykle propracované informace? (... protože opomíjené a do hloubky i do šířky rozvedené problémy, to budeme my)

Nechybí vám prostor, ve kterém byste si mohli připadat normální i bez růžových brýlí? (... protože my víme, že svět je šedý; někdy víc do černa a jindy víc bílý - ale nikdy ne růžový)

Dáváte přednost ženským problémům, nebo ženské kráse? (... protože i tady budeme výjimeční a najdeme problémy i tam, kde ženy vnímají krásno, a krásu tam, kde ženy obvykle vidí problémy)

Chtěli byste číst víc o tom, co nás spojuje, než o tom, čím se lišíme? (... protože my nebudeme otázky a problémy dělit podle pohlaví, barvy, národnosti ani vůní a tvarů, ale jen podle řešení: Na ty, co se dají dobře, byť třeba nepříjemně rozlousknout, a na ty ostatní, nesmyslné a zbytečné)

... a tak podobně a tak dál.

A stejně i co se týká potenciálních inzerentů jsme nic neponechali náhodě a zeptali se našich příštích čtenářů na rovinu, jestli uvítají víc reklamy na automobily nebo od hodinářských firem, přičemž jsme jim vstřícně dali možnost zatrhnout obojí. Právě tyhle společnosti totiž mají velmi slibné inzertní rozpočty - a k naší upřímné radosti jsme zjistili, že automobily zajímají téměř sto procent a hodinky téměř osmdesát procent našich budoucích zákazníků.

S balíčkem grafů a tabulek o finanční rozvaze a vývoji našich příjmů, vypočítaných přesně podle zadání z čísel, které jsme si - přesně podle zadání - vycucali z prstu, a to celé vylepšili nádherně povznášejícím výsledkem bádání, jež zjistilo výrazný zájem o nás dokonce i mezi ženami, s tím vším jsme tedy zamířili do bankovního paláce.

Mezi ženami? zamračili se tam. A vůbec to nebyl jejich první zachmuřený pohled. Po něm jsme však ucítili, že jedeme do kopce. Do tak prudkého svahu, že bylo jen otázkou času, kdy se naše plány zhroutí a my spadneme dolů, zpět ke vstupním dveřím a vyletíme z nich ven, zpátky na ulici, odkud jsme přišli.

Ano. Dozvěděli jsme se, že ne. Že prý, jestliže nepatříme do žádné zavedené skupiny, tak stejně nemáme šanci. A že i kdybychom se do nějakého takového spolku chtěli vetřít, museli bychom si nejdřív nechat dobře projít hlavou, s čím hodláme prorazit, protože každý ví, že chlapi nečtou a už vůbec nekupují časopisy, leda ty nahaté, nebo nanejvýš tenké noviny, co stihnou přečíst během svačiny, a především, že nikdo nebude mít zájem dělit se o své ženské čtenářky s nějakým pochybně hloubavým plátkem. Že jsme prostě rizikoví a mohli bychom být i nebezpeční, takže od nich žádné peníze nedostaneme. Ani ty imaginární, kryté naší důvěrou.

A co teď? Stáli jsme zaraženě venku. Chvíli. Než nám došlo, že nevadí, no a co, že se z toho nepo... špiníme v kalhotách. Dobře, budeme tedy nebezpeční a dokážeme to i bez jejich fiktivních peněz, jen s těmi našimi, stejně neskutečnými, ale právě teď už skutečně NAŠIMI. Ano, zabolelo to, když jsme si vzpomněli na příběhy velkých podnikatelů, co rozjeli několik velkých firem a se všemi zkrachovali, pokaždé s desítkami či stovkami milionů bankovního úvěru, než se jim nakonec podařilo uspět a než se o jejich cestě k úspěchu začaly psát dojemné reportáže. No a co? Nevadí. Jsme prostě na straně lidí, kteří do bank vkládají (svou důvěru a výsledky své práce), a na ty, co tam z ničeho vytvářejí něco, aby to pak některým rozdávali a jiným draze půjčovali, se můžeme jen dívat. A číst o nich. V časopisech, jakým nechceme být. Je to prostě tak a my musíme najít jinou cestu, jak časopis, kterým chceme být, přivedeme na svět.

Agentura přes výzkumy přistoupila na výrazné snížení platby, když jsme jí slíbili reklamní prostor v ceně desetinásobku ceny jejich práce. Druhou možností bylo, že nedostanou nic, tak nám raději uvěřili, že přece prorazíme chlapský nezájem o čtení. Ušetřili jsme tak hromadu peněz, kterou bychom mohli použít na něco jiného - kdybychom je měli. Jenže, po pravdě, my na zaplacení agentuře nikdy neměli a počítali jsme původně, že dluh uhradíme až z prvních příjmů. Ano, podnikatelské myšlení nám nikdy nechybělo - a agentura to uznala. Lepší možnost prostě neměla.

Museli jsme se vzdát představy široké distribuce prvního čísla, ale tisk jsme nevzdali. Museli jsme ovšem zcela zrušit platby za příspěvky, jako i zrušit všechny cesty a porady a zázemí a přípravu a ostatní zbytné věci, a museli jsme dramaticky omezit redakci, až jsem nakonec zbyl jen já sám a všechny články a statistiky a průzkumy a tak dál, prostě všechno jsem si musel (s)prostě vymyslet, stejně, jako jsem musel na svém bolavém koleni udělat celý lay-out časopisu a všechny ilustrace a texty, abych stáhl rozpočet na kladnou nulu, a musel jsem se také naučit počítat, jestli není pět fakt mega zajímavě potištěných stran moc a jestli by nestačilo je seškrtat na dvě nebo tři - a ty zbývající zaplnit něčím jiným, aby to společně přitáhlo větší zájem čtenářů a inzerentů, čili jsem se musel vnitřně - proč bych to nepřiznal - proměnit v prodejnou děvku, ovšem s tím, že - já a všechny mé současné pseudonymy - věříme, že to není napořád a že šlo pouze o nutný a dočasný ústupek, jakousi nepodstatnou objížďku na cestě k vám, abychom se mohli přímo a bez prostředníků, skrze tento náčrtek opravdového časopisu zeptat každého z vás, kdo vidíte dobrou myšlenku a tušíte velké možnosti:

Chcete se přidat? (... a udělat ho lepší..?)